Aktuality školy

Václav Klemens: Magii divadla nesmí zabít řemeslo

pátek 11. září 2015

klemensVáclav Klemens patří  k uznávaným tuzemským divadelním režisérům, ale i divadelním pedagogům, jeho žáci patří k oceňovaným mladým hercům, jeho režie lákají do divadla další a další diváky. Od letošního září vede na Lidové konzervatoři kurz režie, zaměřený na amatérské divadelníky.


Divadlo patří k Václavu Klemensovi a Václav Klemens divadlu. Přesto, že pro sebe divadlo objevil až na gymnáziu v Opavě. „Do té doby jsem měl jasno – chtěl jsem být hajný,“ usmívá se. Jenže pak přišlo opavské gymnázium a tam pochopil, že nepatří do lesa, ale do divadla.

Dalo se takové přesvědčení tak snadno změnit?

Označil bych to jako ´okamžité uhranutí divadlem´. Koupil jsem si studentské předplatné a úplně divadlu propadl. Ale být divákem mi nestačilo, pochopil jsem, že tohle je to, co v životě musím. Že ´to je to´. A začal jsem na tom soustavně pracovat – hledal jsem amatérský soubor, kde bych si mohl divadlo zkusit. Našel jsem takový, byl jsem nadšený, ale jak je osud tak ´upředen´ - tvořili ho maturanti, kteří se rozcházeli za dalším studiem. Jenže já chtěl pokračovat - proč by soubor měl zaniknout, říkal jsem si. A tak jsem se vydal do tehdejšího Domu dětí a mládeže, pod který ten soubor patřil, a snažil se je tam přesvědčit, že soubor má pokračovat. Oni mi řekli – dobře, my ti dodáme vedoucí, ale ty sežeň herce. A já je sehnal. Bylo nám tehdy kolem šestnácti let, jmenovalo se to Amatérské studio a vedla nás paní Eva Záběhlická, herečka opavského divadla. Naučila mne strašně moc, a to i zcela elementární věci, které jsem se o řádku let později nedozvěděl ani na akademii.

O co šlo?

O takové ty elementární zákonitosti – jak se má herec pohybovat po jevišti, co to je pokora k divadlu a úcta k jevišti: třeba že se na jevišti se nejí, ani nehvízdá a že nemůžete vstoupit na jeviště a nesundat si civilní pokrývku hlavy. A samozřejmě nás také naučila divadelní slang a pověry. Paní Záběhlická byla taková naše divadelní teta, já jsem ji tak i oslovoval. Zajímavé je, že právě ona věděla, že k divadlu nějak patřím, ale že herectví to není. Už tehdy jsem si vymýšlel, překvapoval jsem ostatní řešeními, na která nebyli připraveni. A také jsem byl jako herec dost paličatý. Eva Záběhlická pochopila, že tou mojí cestou bude divadelní režie.

Pak přišla akademie?

Nebylo to tak přímočaré. Zkoušel jsem se dostat na JAMU na herectví, ale už při předběžných konzultacích mne upozornili, že mám skoliózu páteře a herectví nepřipadá v úvahu. Pak jsem se dostal na pedagogickou fakultu v Olomouci. V tamním divadle jsem statoval v činohře, ale i v opeře a baletu – navzdory té odhalené skolióze. A založil jsem amatérské divadlo Revolver. Dělal jsem si vedoucího i režiséra.

Co jste hráli?

V tom názvu je ukryto spojení REvue VOLného VERše – inscenovali jsme poezii. S inscenací básnických textů a dramatických hříček Jacquesa Préverta jsme pak vyhráli Wolkerův Prostějov. Jmenovalo se to Jsme, jací jsme. Pak jsem znovu zkoušel dostat se na JAMU, tentokrát na divadelní režii, ale úspěch přišel až o rok později, v roce 1987. Dostal jsem se na DAMU, do ročníku, který vedl Ivan Rajmont. Byl tehdy v plné síle, pracoval v Divadle Na zábradlí a my byli jeho první žáci.

To už ale bylo všechno jinak, revoluce na spadnutí…

Rok 1989 byl obrovský zlom, všechno se měnilo, občas možná příliš překotně. Šel jsem si svou cestou. Už při studiích jsem hostoval v olomouckém divadle. A nakonec jsem tam získal angažmá. V Praze jsem sice „spoluzakládal“ spolek Kašpar s Jakubem Špalkem, ale nějak mi to nestačilo. Tehdy to bylo generační divadlo, moji spolužáci. Já jsem ale toužil po divadle věkově rozvrstveném, chtěl jsem pracovat i se zkušenými „bardy“ a učit se od nich. Proto jsem šel do Olomouce.

Vaše divadelní práce je v současnosti spojena především s naším regionem.

No ano, přesně jak řekla docentka Loucká, když jsem opouštěl DAMU – Václav, ten půjde hnojit Moravu! Prošel jsem si řadu zdejších scén – Divadlo Petra Bezruče, opavskou činohru, pak jsem si odskočil zpátky do Olomouce coby šéf činohry. Ale rodinu mám v Ostravě, proto jsem přivítal nabídku hostovat v Divadle loutek, teď už jsem tam zakotvil.

Léta pracujete jako pedagog, předáváte svoje zkušenosti budoucím profesionálům, ale i amatérům. Proč amatéři?

Vždyť jsem z nich vzešel! Amatéři nedělají divadlo prioritně kvůli své obživě. Děje se to z potřeby dělat divadlo. Oni to mají prostě rádi.

V současné době vedete v naší škole kurz režie pro amatérské divadelníky. Kam byste chtěl své posluchače dovést?

To hlavní, co nám může divadlo dát - tedy když se povede - je zážitek. V první fázi se spolu budeme učit poznávat, co vidí, žijí, vnímají. Pak půjde o to, co z toho chtějí na jevišti sdělit, o čem chtějí vypovídat. V další fázi budeme řešit, jak to vytvořit na jevišti, a navíc způsobem, který bude poutavý, působivý, ale také sdělný. Chtěl bych je malinko vyzbrojit a podpořit k samostatným tvůrčím činům. Ale opatrně - nemělo by se to zabít řemeslem.

Více informací o Václavu Klemensovi najdete zde.

Foto: http://www.loutkar.eu